Listopad 2013

Jen tak pro informaci...

29. listopadu 2013 v 21:02 | Ch. B. Fearless
Chtěla jsem napsat, ale jaksi nebyla možnost,odpojili nám totiž internet.
Nevím, co bych ještě napsala a tak vám konečně do článku napíšu místo, kam se přesunula veškerá moje literární tvorba. Ti bystřejší si totiž možná všimli, že zmizely odkazy do rubrik s příběhy. Ale objevil se další odkaz. Na můj wattpad, kde se objevila moje stará jednorázovka Athä. A taky tam možná příští rok přibude moje poezie do soutěže na téma trny, ale to až ji konečně napíšu. A na to mám ještě spoustu času.
Tak se zatím mějte krásně, komentovat a číst i přidávat články budu až nám doma pojede internet, takže nejdřív asi v neděli. I když ani tím si nejsem vůbec jistá.
Tris

I am proud. [skauting]

10. listopadu 2013 v 11:27 | Tris |  Úvahy
Technicolor

Ahoj :)
Vítám vás u dalšího článku.
neska jsem byla celý den z domu, ale večer jsem se pak stavila do H&M, a mám "konečně" svou vysněnou mikinu. Viděla jsem ji na internetu, a pak jsem teprva zjistila, že je to vlastně ta stejná jako má jedna spolužačka, ale ona má tmavě zelenou. Každopádně jsem tu mikinu hrozně moc chtěla, a jsem strašně ráda že ji mám. Je fakt moc příjemná, jen je dost drahá: 799Kč, 29.95 €.
A teď k článku.


Nevím jak velká záležitost je to teď. Pořád asi dost rozšířená, ale asi ne tak, jako to bylo dřív.
Někteří z vás už možná ví, že jsem hrdým skautem, resp. skautkou, i když už jsem ve druhém oddílu-ten první jsem opustila loni, začátkem školního roku, ale až na nevydařená přátelství mám na bývalý oddíl hezké vzpomínky.
Většina lidí si možná řekne "A co jako?", ale mě jde o ten rozdíl. Jak to lidi mění. Dělá to z nich lepší lidi. Je poznat ten rozdíl, mezi, když to tak nazvu, "námi" a "těmi ostatními".
Oni ho možná nevidí, ale já ano. A občas přemýšlím, jak by se někteří lidé chovali úplně jinak, kdyby byli skauti.
Kdyby prošli tím, co je toho součástí. Většina lidí si asi říká, že moc velkou změnu by to asi neudělalo, ale není to tak. Ta změna by byla vážně velká, pokud by něšlo jen o účast na pár schůzkách. Pokud by šlo i o vícedenní akce, tak by je to opravdu změnilo.
A možná, ale jen možná, by si to zamilovali tak, jako já. Nebo víc. Četli jste knížku Devadesátka pokračuje? Jestli ne, tak si ji určitě přečtěte. Možná to nebude úplně váš oblíbený styl knížek, a asi to nebude nejlepší knížka vašeho života, ale díky ní určitě pochopíte, co bych chtěla. Jenže ty časy už jsou pryč. Myslím, že i kdybyste vystřídali stovky oddílů, nic takového nenajdete. Prostě už je to pryč.
Ale to je jedno. Pořád ještě si to můžete užívat. Protože jednou už to tady možná nebude. A pak, pak tohle lidstvo selže, a začne znovu. Tady, snad. Od prvních století, k tisíciletím, a třeba se poučí z našich chyb. Ale to bych byla opravdu naivní, protože těch, kteří se umí poučit z cizích chyb je opravdu málo.
Ale zpátky k tématu. Já jsem skaut, a dřív jsem to něměla moc ráda. Ale teď, teď si to užívám, a nemůžu se dočkat až budu moct připravovat program pro ostatní, protože těch nápadů na to mám spoustu.
Hrozně moc mě to baví, a miluju ten pocit, když přijdu z jednodenní akce v zablácených teniskách, někdy i promočená, a mám tak červené větrem ošlehané tváře, které vypadají spíš jako bych se spálila.
Ale je mi skvěle.
I když jsem utahána, z toho jak se celý den sápu nahoru do kopců nebo za někým běhám, občas mi to podkluzuje, ale tan pocit, ten bych z a nic nevyměnila. Těch pocítů je víc. Třeba když se snažíte vyjít do obřího kopce a podkluzuje vám to, už nemáte skoro energii, ale něco vás pořád nutí jít dál.
Nedokážu to přesně popsat.
Když se snažíte najít třeba nápovědu jak vytvořit lektvar, který zabije čarodějnioci která je ve skutečnosti oddílová vedoucí. Běháte po lese a lezete po stromech, dokud někdo tu nápovědu nenajde.
Teď mám pocit, že jsem neřekla skoro nic, a že je to změť zmatených myšlenek, ale jak to všechno říct.
Miluju cítit pod nohoma přes podrážky výmaoly v lesní půdě, nebo dlažební kostky, zatímco běháte za nastrojeným vedoucím.
Miluju ty chvíle kdy máte čas nakecávat světluškám že žijete na klokaní farmě a že je stovka červená a je na ní divná paní.
I ty chvíle, kdy se snažíte zapojit všechny mozkové závity a vymyslet, jak vyluštit tuhle šifru, nebo jak se vrátit do tábora.
Miluju ty chíle, kdy se můžutu vykašlat na to, jak vypadáte, protože máte stejně starý zničený tričko, divný sportovní kalhoty, ne zrovna nejmódnější pohorky, a jste napůl od bláta. Můžete se vykašlat i na seškrabování bláta z čehokoliv, protože v příští minutě stejně budete muset za/před někým utíkat, a dost pravděpodobně s sebou švihnete do bláta.
A nikdo vás podle toho nesoudí, protože nejdůležitější je, tuhle bitvu vyhrát, a taky si to užít. I kdyby to znamenalo, že se milionkrát vyválíte v blátě.
Miluju ty chvíle, kdy múžete mít pocit že jste něcodokázali, protože jste to vyhráli.
Miluju ten pocit kdy po návratu z akce okamžitě usínate, ale co je důležité, se spokojeným úsměvem na rtech.
A pak je tu jediná věc kterou nenávidím. Když vám někdo křivdí. Když vás někdo křivě obviní z toho, že simulujete, když je vám zrovna na omdlení.
To je jedna z věcí, které bych nikdy neudělala. A hádejte, co to způsobilo.

I když to tady možná budu zmiŇovat ještě milionkrát, tak musím říct, že za tohle všechno vděčím jediné osobě. Svému bráchovi.
Děkuju ti.

Mějte se krásně, mám vás moc ráda
Ch.

První vzhledy blogu

8. listopadu 2013 v 21:37 | Tris |  Vzhledy blogu
Nemám screenshoty všech vzhledů, i když od všech mám potřebné obrázky v počítači a taky v galerii blogu, ale jsem moc líná na to, abych je znovu nastavovala, takže smůla.

První design je ten úplně první, který mi pak přišel moc nudný a nezajímavý, takže místo textu v táhlaví tam pak byly moje oblíbené sakury, ale to nemám sescreenované. Víte, že kdybych tenhle layout počítala jako plnohodnotný, tak už tu budu mít výroční desátý vzhled?
◄ S tímhle layoutem jsem byla spokojená na 80%. ►

Pak je tady skok až k sedmému, který tady byl docela nedávno, a je někde určitě zmíněný. Byl tady proto, že předtím tady byl jeden takový "podzimní" s tmavým pozadím, a mě už lezlo na nervy jak to bylo tmavé, takže jsem potřebovala něco vzdušnějšího. No, mraky to splnily skvěle.
◄ S tímhle layoutem jsem byla spokojená na 90%. ►

No, a tohle je ten, co je tady teď. Původně měl ten layout být úplně jiný, ale pak jsem začala hledat wallpapery, a uvědomila si, že nechci tmyvý layout. Tmavý layout tady asi žádný dlouho nebude. Tyhle ty světle a "vzdušné" se mi dost líbí, takže to asi zůstane v tomhle stylu, a tu průhlednost/neprůhlednost stránky budu měnit podle pozadí.
◄ S tímhle layoutem jsem (byla) spokojená na 90%. ►

Ještě napíšu další články, a tenhle je z nich nejméně podstatný, takže ho píšu jako první.
A tady tenhle "archiv vzhledů" dělám proto, že bych chtěla aby bylo možné se podívat, jak blog vypadal dřív, a jak se změnil, a tak...

Doufám, že se "uvidíme" u dalšího článku.
Mám vás ráda
Ch.

Proč jsme vůbec tady?!

4. listopadu 2013 v 20:41 | Ch. B. Fearless
Měla jsem nutkání sem dát All I want for Christmas, nebo Mistletoe, popř. Shake Up Christmas, ale nakonec to skončilo takhle. Tuhle skupinu miluju.

Ahoj :)
Jak jste se měli?
Já fajn, o víkendu jsme stěhovali a další den jeli do ikey, kde jsme toho sice nějak moc nekoupili, nákup stál asi pět set korun, s tím že jsme koupili šatní stojan, rámečky, táta nutně potřeboval šlehač a ještě jsme tuším vzali nějaké prapírové krabice, ale už mám další plány jak to zařídím.
Mám vybrané i nějaké dekorace, ale rozhodla jsem se, že ty nebudu kupovat dokud nebudu mít všechen nábytek.
Možná někdy přidám nějaké fotky, ale ty nafotím až bude dobré světlo a budu mít uklizeno, a protože jsem něco přebírala, tak teď zrovna úplně uklizeno nemám.
Rámeček jsem jeden potřebovala, a do toho druhého jsem už včera něco nakreslila. Je to sice dost vánoční, ale mě se to líbí, a pomalu už se připravuju na Vánoce. Sice ne nijak viditelně, ale připravuju.

Další věc kterou jsem chtěla zmínit je, že nevím jak to teď bude s blogem. Nechci skončit, to ne.
Ale teď bude moje aktivita možná ještě lepší než předtím. Lepší, ne větší. Přiznávám se, dřív jsem jako první po příchodu domů zapínala počítač, a pak jsem na něm byla až do večera, ale moc produktivní to vážně nebylo. Vlaastně jsem skoro nikdy nic nenapsala. Zato teď jdu na počítač jen pokudje hodně nových videí nebo článků, nebo když si chci s někým psát, nebo chci psát článek a vím o čem. Myslím že jeden článek za měsíc bude uřčitě, myslím že bych mohla v pohodě dávat jeden článek během dvou týdnů.

Další věc je hodně v souvislosti s názvem článku.
O tom, proč jsme my, lidé, na Zemi, by se dalo uvažovat dlouho, a asi bychom stejně na nic nepřišli, ale spousta lidí se asi zamýšlí nad tím, proč jsou vůbec tady, že je nikdo nemá rád, nebo že jsou jen na obtíž.
Jenže každý z nás je tu z nějakého důvodu. Každý máme nějaké to poslání. Nemusí to být nic jako záchrana světa, přece jen každé poslání má své výhody i své nevýhody, takže jsou na tom všechna vlastně úplně stejně.
Jde o to, že někdy máte prostě pocit, že váš život je o ničem. Že se vám rozpadá pod rukama.
Já vždycky zastávám názor, že pokud chcete aby váš život byl jiný, lepší, tak ho změňte. Cokoliv v životě chcete, tak za tím běžte, bojujte pro to, něco kvůli tomu dělejte. Prosím, hlavně neskončete s názorem, že to je stejně jedno, že život nemá cenu a že je to všechno na nic. To je asi to nejhořší, co můžete udělat, když pominu sebevraždu.

Mějte se krásně, mám vás moc ráda :)
Ch. B. Fearless