Říjen 2013

Úsměv prosím!

25. října 2013 v 22:29 | Tris

Ahoj. *Mlask.*
Vím, dlouho jsem se tu neobjevila, a spousta z vás si myslela, že už se nevrátím.
Jenže já nikdy neodešla.
Byla jsem tady, snad každý den, pořád jsem nad tím přemýšlela, ale zas tak moc mi to nechybělo, a měla jsem spoustu času udělat spoustu věcí.
Cítila jsem se tak... Volná. *Úsměv.*

A upřímně, možná bych napsala i dřív, ale chtěla jsem nechat ten poslední článek ještě nějakou dobu na výsluní.

A nějak tak... V posledních dnech se spousta věcí vyjasnila.
To komu věřím, v čem, a taky... V co.
A taky jsem si ujasnila další z mnoha mých částí. Jedno z mých já.
Málo z vás si toho asi všimlo. Však jestli ne, upozorním vás na to na konci článku.

Začala jsem taky psát básně. Jsou trochu pochmurné, ale poslední dobou se nade mnou stahují černá mračna.
A čekají na ten nejvhodnější okamžik.
A pak? Pak se strhne obrovská bouře.
Bude pršet mnoho dní i nocí, a pak to jednou skončí, a všechno bude zdánlivě stejné,
ale ve skutečnosti se všechno změní.
Všechno.

Je pár věcí za které jsem hrozně ráda.
Navíc poslední dobou se každý den něco mění,
den ze dne mám jiné plány, a cítím se tak... volně.
Teda až na ty chvíle kdy zjistím že budem psát test, nebo když nemám domácí úkol...

Jsem ráda za každý den,
za každý paprsek slunce,
za každý úsměv, za každou věc co se mi povede. A pak to zvořu tím, že nejsem schopná odpovědět profesorovi v němčině.

Poslední dobou trávím spoustu skvělých chvil s K.❀ a vážně si docela rozumíme. Na spoustu věcí máme stejný názor, a i když ne, tak jedna druhou chápeme.

A H.☮? No, vlastně to začíná být docela zajímavé, ale přijde mi že to trochu dramatizuje.
Vím, neměla bych zlehčovat něčí problémy, ale ona je naštvaná kvůli něčemu, co mě a K.❀ dělá skoro každej den...
Možná to nechápu. A nebo jsem jen moc necitlivá, abych to pochopila.
Co já vím. Možná je toho jen prostě mnohem víc.

No, teď k té míň 'procítěné' části. Do pondělka budu v Praze, takže se tady asi nic neobjeví, ale upřímně, je mi to tak troch jedno.
A taky, ty změna přezdívky. Možná jste si všimli. Už to není Tris ale Ch.†, což má pro mě trochu hlubší význam.
A taky jsem chtěla dodat, že netuším jak to zmínit, ale prostě jsem začala věřit v Boha.
Ne že bych se pro to jako dneska rozhodla, to ne. Nějak tak to přišlo samo už asi před týdnem...

Nezapomeňte, vždycky tu pro vás někdo bude. A jestli ne, musíte být silní, a dokázat, že to zvládnete sami.
Mějte se moc krásně, užívejte si víkend a sluníčko, a zkuste něco nového. Když nic jiného, zkuste se na svět podívat trochu jinak. V nazlátlém podzimním světle může vypadat jako přívětivé, šťastné místo.

Mám vás moc ráda :)
Ch.† Tris

Kapitola mého života.

20. října 2013 v 22:06 | Tris
Omlouvám se za všechny přepisy, překlepy, a pravopisné chyby, soustředila jsem se na to, co budu psát o tři řádky později...
Nevím kdy to všechno dodělám, kdy splním svoje sliby, jenže vždycky mi do toho něco vleze,
nejsem schopná se soustředit na školu,
ale aspoň jsem se konečně našla.
Vím kdo jsem, nebo kým chci být. To nemusí mýt nustně to samé, ale pro mě to teď tak je.
Díka jednomu setkání, které ani nebylo setkání jsem si uvědomila, jaký mám ve skutečnosti k pár osobám vztah,
a čeho lituju.
Slov, vět, přátelství, ale pořád se řídím pravidlem, že pokud mě to udělalo šťastnou, tak není čeho litovat.
Jsem ráda že se stalo, i když částečně nejsem, kvůli tomu co to způsobilo, ale v blízké době možná budu mít příležitost to napravit, a jestli ne, bude to znamení že to tak má zůstat, a jestli dlouho ta příležitost nenastane, tak budu muset buď počkat, až čas zhojí rány, nebo tu příležitost udělat.
Už taky vím, kdo je pro mne důležitý, a kdo ne, kdo víc, a kdo míň.
A taky že jemu, i když ho nemiluju, ani jsem nikdy nemilovala, abyste si nemysleli, jemu, tomu koho beru jako svého dalšího staršího bráchu, jemu jsem ochotná se omluvit, protože i přesto, že vztahy meni námi nejsou kdovíjak vřelé, ten 'vztah' pro mě je víc, než nějaké to, že si budu vždycky stát za svým slovem, protože (anyway) jsem to tak nemyslela, a řekla jsem to ze strachu. Nikdy jsem si to nemyslela.
Taky už vím, co chci změnit, a co si přeju aby se nikdy nezměnilo.
Za co jsem vděčná, i když mi to možná přineslo starosti a trápení, a taky vím, jak na tom jsem, jaké zaměstnání by pro mě bylo lepší, ale taky jakou cestou se chci vydat.
Vím, že chci pomáhat lidem, vím že chci zbourat pár imaginárních zdí, a myslím, že v únoru bude jedna skvělá příležitost.
Vím taky, jakou cestou chci jít, a že jestli mi štěstí nepůjde naproti, tak někdo mi naproti určitě půjdu, a jestli to nebude moje štěstí, tak já to využiju tak, že v budoucnosti mi to štěstí přinese.
I kdyby to byla smutná událost, budu díky níc v budoucnosti silnější.
Vím taky, co potřebuju, a co ne, i když tím si nejsem tak jistá.
A teď už i věřím tomu, že opravdu dokážu úplně všechno, co si zamanu; teda, pokud budu ochotná pro to riskovat, že si rozbiju nos.
Tenhle (školní) rok začínám konečně cítit co je pro mě lepší nebo důležitější, a navíc mě čeká pár změn, které, i když přinesou pár obětí, pomohou mi začít další kapitolu mého života.
Začínám se vídat s lidmi, s kterými jsem se vždycky jen minula na ulici, a trávím víc zajímavého času s těmi, kteří sice byli blízko, ale asi ne dost,
a konečně prostě cítím, že přišla změna.
A navíc články, které píšu nebo rozepisuju na svůj druhý blog mi pomáhají si to vyjasnit i v mé vlastní hlavě.
Sice ne všechno; něco ještě mě něco čeká, ale já se s tím poperu.
Jsem dost silná na to, abych to zvládla, a jestli teď nejsem, tak budu, a navíc, přece jen, zvládnu cokoli co si zamanu. (--mám nutkání sem vložit smajlíka--)
A nelituju všeho toho času na blogu, protože i když většinu těch věcí jsem zjistila bez něj, blog má stějně velký podíl na spoustě z těch věcí.
I vám vděčím za mnoho.¨
Ne, ještě nekončím. Ne definitivně.
Zatím ještě necítím, že by tahle kapitola byla uzavřená, a psát budu dál.
Jestli nebudu psát tady, tak si budu psát svoje literární díla 'do šuplíku', ale skrz svůj druhý blog se stejně budu pořád snažit pomáhat lidem okolo.
A i kdybych se nevrátila, nebuďte smutní proto, že odcházím, buďte štasní proto, že jsem tady byla.
Myslím, že už tady moc deníčkových článků nebude, protože najednou nemám takové nutkání sem psát všechno co se okolo mě děje.
Kdykoli se potřebuju s nějakou událostí svěřit a chtěla bych poradit, píšu Claire, protože ta je úžasná a vždycky mi pomůže.
Když chci trochu zvednout náladu, čtu si humorné povídky od Arvari.
Taky mě většinou pobaví Matryoshka.
Spoustu inspirace a rad 'do života' se mi vždycky podaří 'vzít' z článků od Sydney;
LuSsy mi vždycky potvrdí, že je na světě spousta lídí, kterým bych mohla pomoct, a že to je ten důvod, proč chci pomáhat. A proč tím způsobem kterým pomáhám teď.
Hani mi vždycky zvedne náladu svým článkem, který má ale vždycky nějakou pointu, a je to vážně taková úvaha nad kterou stojí za to se pozastavit.
Scaritiny básně sice občas nechápu, ale ona mě přiměla začít psát ty moje, které jsou možná trochu srozumitelnější, ale v podobném duchu, a její články... Nevím co bych k nim řekla.
Vám, ke kterým chodím často možná chodím ráda, ale tohle jsou ti, na které jsem si vzpoměla, a mám k nim co říct.
Napsala bych něco třeba k Infinity, ale nevím co; stejně tak v případě Unicorn.
Ještě je tady Nella, se kterou si chci jednou možná naplánovat setkání, když už bydlíme ve stejném městě. Kdo ví, třeba si najdu novou kamarádku. :)

Možná, že až teď je teprve konec. Všechno bylo řečeno.
Všechno co mělo být.
Možná to není definitvní konec, ale jedna z mnoha kapitol je za mnou.
Třeba začne další. A nebo ne.

Mějte se tady krásně, a opravdu, pokud byste potřebovali s čímkoli pomoct nebo poradit nebo pomoct (hlavně pokud jsem o ty osobnější věci, jako přátelství, atp.) klidně mi napište, ráda vám pomůžu.
Možná nejsem indigo, možná jo, to nevím, ale zas tak moc na tom nezáleží.
Záleží na tom, jestli chci lidem pomáhat, a jestli jim pomáhat budu.
A já chci, a budu. Protože cítím, že kvůli tomu jsem tady. Možná jsem fakt indigo...

Sice se opakuju, ale mějte se moc krásně, a nezapomeňte si věřit.
Já říkám, že všechno je už předem dané, ale to neznamená, že to nemůžete 'změnit', i přes to, že už je dané i to, že to změníte.
Ale pokud chcete, aby něco bylo jinak, tak to změňte.
Nikdo to za vás neudělá.
Mám vás ráda. Tris.